Kdysi se nesladilo zdaleka tolik co dnes a sladké pokrmy a pochoutky byly velikou vzácností. Nejstarším sladidlem byl med divokých včel, který jedli lidé již v době kamenné. Teprve později člověk zjistil, že jako sladidla lze použít i některých sladkých rostlinných šťáv. Někde bývaly jediným zdrojem cukru bobule vinné révy, jinde to byla javorová šťáva, šťáva bříz či jiných rostlin. Všechny však měly jen velmi omezený význam a výrobky z nich nikdy nedosáhly všeobecného rozšíření. To získaly jen dvě rostliny – cukrová třtina a cukrová řepa.
Do dějin vstoupila jako první cukrová třtina neboli cukrovník. Již před několika tisíciletími v Indii, kde původně rostla, nařezávali lidé stébla této rostliny a sladkou šťávu vařením zahušťovali v sirup, kterým se sladilo. Pěstování cukrovníku se postupně rozšířilo do Číny, Persie, Egypta a do dalších zemí ve Středomoří.
Později se lidé naučili nečištěný třtinový cukr rafinovat. Kdy a kde přišli na způsob, jak zbavovat cukr nečistot a příměsí, se přesně neví. Snad v Číně, možná v Persii. Dlouho byl tento cukr nepředstavitelně drahý, takže se užíval spíše jako lék starověkých léčitelů a sladilo se jím pouze v nejbohatších domácnostech. Ti méně majetní i nadále museli sladit medem a jen tu a tam na ně zbyl cenově dostupný odpadní produkt při výrobě cukru – melasa.
Třtinovým cukrem nejprve obchodovali arabští, benátští a janovští kupci, teprve později se k nim přidali i jiní: Portugalci, kteří cukrovník převezli na ostrovy podél západoafrického pobřeží, a také Španělé, kteří pěstování této rostliny zavedli na nově objevených ostrovech Hispaniole (dnešní Haiti) a Kubě, odkud se rozšířila do dalších oblastí Ameriky. Vzhledem k tomu, že američtí plantážníci využívali velice levné pracovní síly černošských otroků, brzy se pro ně stalo obchodování se třtinovým cukrem “zlatým dolem”. Do Evropy ho dodávali tolik, že postupně zatlačili do pozadí nejenom středomořské výrobce, ale i asijské dodavatele. A protože se ze zámoří dovážel cukr surový, vznikly v Evropě desítky rafinerií cukru.
Když se císaři Napoleonu I., který získával Francii stále větší politickou převahu nad většinou evropských států, nepodařilo v roce 1805 porazit Velkou Británii v námořní bitvě u Trafalgaru, rozhodl se, že bude Angličany trestat hospodářsky. V roce 1806 proto vyhlásil tzv. kontinentální blokádu, která znamenala zákaz veškerých obchodních styků s britskými ostrovy. Pro Angličany to byla rána pod pás, protože jejich výnosný obchod se zámořským zbožím do Evropy byl zastaven. Blokáda však postihla nejen Angličany, ale i ostatní evropské země, které byly pod Napoleonovým vlivem. Mimo jiné i tím, že neměly čím sladit.
Surový třtinový (takzvaný koloniální) cukr nebylo možné z Kuby a Haiti dovážet a med jako sladidlo přestal Evropanům stačit. Proto nezbývalo nic jiného, než se začít ohlížet po jiném zdroji cukru.
Ve Francii do těchto snah zasahoval i císař Napoleon, který vlastně nedostatek cukru svým nařízením zavinil. Často se radil s vědci, z nichž mnozí tehdy mínili, že získávání cukru z řepy, které se začalo provádět v Německu, nemá velkou budoucnost a řepa je vhodná spíše jako krmivo pro dobytek. Tento názor zastával i francouzský chemik a farmaceut A. Parmentier, známý propagátor pěstování brambor.
Proto Napoleon zpočátku prosazoval jiné cesty získávání cukru než Němci: z ovoce, mrkve, javorové šťávy, atd. Zvlášť nadějnou náhradu za třtinový cukr viděl ve vinném cukru, který se podařilo izolovat španělskému chemikovi francouzského původu J. Proustovi z koncentrované vinné šťávy. Udělil mu za to dokonce řád a slíbil velkou odměnu, pokud by se mu podařila výroba tohoto cukru ve velkém. Proust v to velkou naději neskládal, ale i přesto se tehdy ve Francii pokoušelo asi deset výroben vinný cukr vyrábět.
Jejich produkce však byla velmi nízká – sotva 500 kg cukru ročně z 2.000.000 kg vinného sirupu – a proto Napoleon pochopil, že tento zdroj je nedostatečný a obrátil svou pozornost k pokusům s řepou, s níž byly už menší zkušenosti z předcházejících let nejen v Německu, ale i ve Francii.
Vydal tedy řadu dekretů, které nařizovaly pěstování řepy na co největších rozlohách, což se také stalo. Řepa se začala pěstovat nejenom ve Francii, ale i v jiných zemích a současně vznikaly i první řepné cukrovary. U nás například ve Zbraslavi, Liběchově, Semilech, Žákách u Čáslavi, Blatné a na dalších místech. V roce 1812 jich bylo asi deset.
Avšak na to, aby se plně zaběhly, neměly evropské řepné cukrovary čas. Po Napoleonových porážkách totiž blokáda skončila a opět se začal dovážet třtinový cukr ze zámoří. Byl levný, bylo ho dost a řepné cukrovarnictví, které bylo stále ještě v plenkách, mu nebylo schopno konkurovat. Řepné cukrovary zanikaly jeden po druhém. Poslední závod na výrobu řepného cukru u nás byl uzavřen v roce 1821.
První kolo řepný cukr se svým konkurentem sice prohrál, ale v druhém už se do ústraní vytlačit nedal. Opět se začal prosazovat kolem roku 1830. Zprvu nesměle, ale stále výrazněji.
Historie řepného cukru začíná rokem 1605. Tehdy Olivier de Serres z Francie upozornil na to, že šťáva, kterou získal vařením z kořenů řepy, chutná stejně jako cukrový sirup z třtiny. Skutečným objevitelem řepného cukru se stal významný německý chemik a farmaceut, člen berlínské a petrohradské akademie věd Andreas Sigismund Marggaraf, který se mimo jiné zabýval analytickou chemií a vypracoval způsob získání fosforu a dalších látek. Byl patrně také první, kdo využíval při svých chemických výzkumech mikroskop. Krystalky cukru v suchých kořenech řepy objevil roku 1747. Podařilo se mu z nich získat asi šest procent cukru a zároveň zjistil, že jde o stejný cukr jako z cukrové třtiny.
Na tyto výzkumy navázal jeho žák, německý chemik François Charles Achard, který se stal ředitelem Královské pruské akademie a několik let experimentoval s řepou, kterou též pěstoval na svém statku Kunery nedaleko Vratislavi. Do roku 1799 též zpracovával celý proces výroby cukru teoreticky a v roce 1802 v Kunerách založil první řepný cukrovar. Ten sice za pět let vyhořel, ale pruský král Bedřich Vilém III. mu poskytl velkou podporu, takže mohl postavit nový. Roku 1812 se zde denně zpracovávalo již 22,5 centu řepy a z tohoto množství se získávalo 84 kilogramů cukru. Přibližně ve stejné době se generálmajor E. B. Blankennagel a podplukovník J. S. Josipov zasloužili o založení prvního řepného cukrovaru v Rusku, který byl otevřen roku 1802 ve vesnici Aljabjevo v Tulské gubernii.
I když Achardův výtěžek cukru z řepy byl nízký a cukernatost se pohybovala zhruba mezi dvěma až čtyřmi procenty, zdála se výroba celkem nadějná. Proto v něm Angličané viděli vážného konkurenta – kdyby se výroba řepy prosadila, nebylo by již potřeba dovážet třtinový cukr ze zámoří, čímž by přišli o velice výnosný obchod – a jejich “hospodářští špióni” se údajně pokoušeli Acharda podplatit, aby dalších pokusů s pěstováním řepy zanechal.
Avšak vzhledem k tomu, že se Achard těšil mimořádné přízni pruského krále, jemuž dokonce posílal svůj cukr ochutnávat, minulo se podplácení účinkem. Angličané se tedy pokoušeli zasít nedůvěru v řepný cukr jinak. Využili prý známého chemika Humpreye Davyho, který po návratu z cest, během kterých měl příležitost seznámit se s Achardovými výsledky, tvrdil, že řepný cukr je příliš kyselý a označil ho za naprosto nevhodný k tomu, aby se stal vhodnou součástí lidské stravy.
Ale ani to Acharda neodradilo. Stal se hlavním propagátorem pěstování řepy a dokonce zasáhl i do vývoje cukrovarnictví u nás. Roku 1795 navštívil naší nejstarší rafinerii v bývalém cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, kde se rafinoval surový třtinový cukr již od roku 1787. Poznatků z této cesty později využil při stavbě svého řepného cukrovaru ve Slezsku.
Setkal se zde také s některými členy Vlastenecké hospodářské společnosti, jež vyslala roku 1812 na Achardův statek studijní skupinu, která se zde seznamovala s pěstováním řepy a s provozem jeho cukrovaru. Přibližně v té době se předseda této společnosti, hrabě Canal, rozhodl, že bude pěstovat ve své pražské zahradě zvané “Kanálka” cukrovou řepu. Studijní skupina vyslaná na Achardův statek po návratu do Čech využila svých poznatků při přeměně rafinerie na Zbraslavi v první český řepný cukrovar. První český řepný cukr byl vyroben roku 1812.
Achard nepřímo podnítil k pokusům s řepou také jiné vědce. Německý chemik Johann Göttling se v univerzitní laboratoři v Jeně zabýval pokusným získáváním cukru ze sušené řepy vymýváním vodou. Roku 1808 o tom dokonce vydal pojednání, které nazval: “Příprava sirupu a cukru z řepy”.
Jistě není nezajímavé, že ho v jeho pokusech podporoval i slavný německý básník Johann Wolfgang Goethe, který se později spřátelil s dalším chemikem, Johannem Wolfgangem Döbereinerem, s nímž probíral možnosti výroby řepného cukru. A protože se básník těšil velké oblibě u saského vévody Karla Augusta, zasvětil do těchto plánů saského panovníka tak, že ten pak poslal Döbereinera k Achardovi na zkušenou. Vévoda se pak jezdil dívat, jak pokračuje stavba nového cukrovaru v Tiefurtu u Výmaru, který Döbereiner budoval.
Provoz v tomto cukrovaru byl sice zahájen, ale přestože zde zkoušeli i další postupy při získávání cukru z řepy – např. způsob, který v Rusku navrhl chemik Kirchhof – záhy zanikl. Stejně tak zanikaly i další cukrovary ve většině evropských zemích.
Udrželo se jich jen několik ve Francii. Řadu let byly sice ztrátové, ale když se ve třicátých letech devatenáctého století začalo pěstování řepy opět vzmáhat, staly se vzorem mnohým nově budovaným závodům na její zpracování. Od té doby zaznamenalo řepné cukrovarnictví rychlý rozvoj.
Se souhlasem redakce převzato z internetového časopisu Optime, redakčně mírně upraveno.